Tedy pojďme do roku 1895. Prostý pokojík mladého Ramana (jeho původní křestní jméno ovšem zní Bhagavan).
Mladý šestnáctiletý jinoch si zrovna jen tak lenoší na svém lůžku.
Cynik by řekl, že "čumí do prázdna" :)
Poznenáhlu a nečekaně ovšem pocítíl příliv neznámé obavy.
Bez vnější příčiny.
Tato tíseň nebyla navázána na žádný z vnějších podnětů. Valila se na něho tísnivá vlna smrtelné obavy, sice zcela neviditelná, přesto palčivější a palčivější. Odkudsi zevnitř, z oblasti srdce.
A mladý Bhagavan udělal něco nečekaného.
Nevzal si do ruky knihu, aby se rozptýlil. Nezašel dolů za svou matkou. Nevyhledal kamaráda od vedle, aby se jednoduše rozptýlil s někým jiným.
Rozhodl se čelit té záhadné vlně úzkosti naproti.
Bhagvan, ač teoreticky i mysticky bez předchozích zkušeností, zeptal se přímo do svého srdce.
"Kdo nebo co jsem já?"
Drze. Odvážně. Přímočaře. Neústupně. Ale také naprosto odevzdaně, s nekonečnou otevřeností:
"Kdo nebo co jsem já, když zemřu?"
Aniž by to sám mohl tenkrát tušit, zahájil metodu radikální introspekce tzv. metodu sebedotazování, mnohem později známá pod sanskrtským slovem 'ātma-vicāra'.

Pln odhodlání, udržel si v sobě pevné stanovisko tázajícího.
"Kdo nebo co jsem já, když zemřu?"
Zároveň od toho neutekl do světa myšlenek. Nenechal se strhnout a nesklouzl do krajiny vnitřních představ, ani do krajiny imaginativního fantazírování. Ani do rádoby fiozofického analyzování.
A po chvíli se mu otevřel vstup do ..... ABSOLUTNA.
Pohltilo ho to, vcuclo ho to. Jeho osobní vědomí malého já prakticky v ten okamžik zemřelo. Patrně proto, že si o absolutnu nestihl udělat žádnou představu.
A tam již zůstal, pozornost se sice ještě vracela do zevního světa, ale jen pro nezbytné úkony, pro potřeby těla.
Zní to jako pohádka. Ale má to pro mě svou sílu a magnetismus. Proto mě to strhlo. Je to pravda pravdoucí.