Mým cílem bylo zprostředkovat návštěvníkům téměř fyzický kontakt s modlitebními knížkami – nabídnout jim detailní pohled na malby i texturu původního ručního papíru. Chtěl jsem, aby se divák přenesl o dvě staletí zpět a usedl ve světnici k jednomu stolu s písařem a ilustrátorem.
V kresbách se totiž snoubí citlivá práce s barvou, precizní šrafování a modelace drapérií akvarelem. Místy roztomilá anatomická nepřesnost se tu potkává s až syrovou malířskou expresivitou. To vše se pak spojuje v upřímnou a vroucí víru v rodící se kresebný motiv na papíře.
Vnitřek modlitebních knížek ožívá zástupy postav světců, které nejčastěji rozpoznáme podle paprskovité svatozáře. A právě tento motiv se stal ústředním i propojujícím prvkem vizuálního stylu celé expozice.
Co znamenala modlitební knížka pro svého majitele?
Byla opatrována jako vzácný rodinný poklad. Lidé si do ní často zapisovali klíčové osobní události, jako bylo narození dětí nebo odchod blízkých. Fascinuje mě preciznost, s jakou jsou vyvedeny iniciály, dekorativní prvky a zdobné písmo. Dotknout se takové knihy znamená prožít čistou, autentickou krásu.

Na závěr jeden fascinující poznatek: Vzpomínáte si na večerníček Maxipes Fík? Ilustrátor Maxipsa Fíka, mistr Jiří Šalamoun byl taktéž vášnivým sběratelem těchto modlitebních knížek – takže teď už je mnohem jasnější, odkud také vyrůstá jeden z kořenů mistrova kreslířského stylu, který bychom mohli označit například těmito přívlastky: naivní, hravý, groteskní, poetický, něžný nebo zábavný.