Grafický projekt věnovaný mému oblíbenci – tamilskému mudrci Ramanu Maharišimu. Tentokrát jsem se obul do úplně jiného stylu ilustrace: žádná modelace objemu, jen plochy, striktně redukovaná barevná škála – jen 3 barvy.

A čím mě inspiroval život Ramana Maharšiho?
Tedy pojďme do roku 1895. PRsotý pokojík mladého Bhagvana (původní křestní jméno Ramanovo).
Mladý 16letý jinoch Bhagavan, jen tak si lenoší na svém lůžku.
Cynik by řekl, že čumí do prázdna! :)
Poznenáhlu a nečekaně pocítíl příliv neznámé obavy.
Jenomže bez vnější příčiny.
Tato tíseň nebyla navázána na žádný z vnějších podnětů. Valila se na něho tísnivá vlna smrtelné obavy, úplně nahá, neviditelná, odkudsi zevnitř, z oblasti srdce.
A mladý Bhagavan udělal neco nečekaného.
(nevzal si do ruky knihu, nezašel dolů za svou matkou, nevyhledal kamaráda, aby se jednoduše rozptýlil něčím nebo někým jiným).
Rozhodl se jít té záhadné vlně úzkosti naproti.
Bhagvan, ač teoreticky i mysticky bez předchozího studia či jakékoliv přípravy, zeptal se přímo do svého srdce. Drze. Odvážně. Přímočaře. Neústupně. Ale také naprosto odevzdaně, s nekonečnou otevřeností: "Kdo nebo co jsem já, když zemřu?"
Aniž by to sám mohl tenkrát tušit, zahájil metodu radikální introspekce tzv. sebedotazování – takhle rychle se mu otevřela a realizovala metoda přímého dotazování, známá pod sanskrtským slovem 'ātma-vicāra'.

Pln odhodlání, udržel si v sobě pevné stanovisko dotazujícího.
A zároveň od toho neutekl do světa myšlenek. Nenechal se strhnout a nesklouzl do krajiny vnitřních představ, intelektuálna a jiného fylozofického haraburdí. HA!
A otevřel se mu vstup do ..... ABSOLUTNA.
Pohltilo ho to, jeho osobní vědomí malého já prakticky v ten okamžik zemřelo.
A tam již zůstal pevně ukotven, až do svých 71 let, kdy opustil své tělo, i posvátnou horu Arunáčalu.
Zní to jako pohádka. Proto mě to strhlo. A je to pravda pravdoucí.